S otevřenou pusou....

Žije tu jedna stařičká paní a její dcera. Teda příbuzných tu mají víc, ale ti nejsou podstatní. Aspoň ne pro tenhle článek.

Ta stará paní pochází z východního Slovenska. Občas si z ní děláme srandu, že kdyby se cestou domů trošku zamyslela a přešla odbočku, skončí na předměstí Moskvy. Bere to s humorem. Její řeč je těžko rozluštitelná. Směs češtiny, slovenštiny, ruštiny, rusínštiny a kdečeho ještě. Těžko se s ní domlouvat. Ale o co hůř mluví, o to víc pozná, když má někdo problémy. Je bezprostřední a veselá. A to prošla manželstvím, kde se ji muž několikrát v opilosti pokusil zavraždit před zraky dětí. Našla sílu odejít. A žít.

A její dcera? Taky zvláštní člověk. Je zhruba ve věku mých rodičů. Na první pohled hrubá. Na druhý už ne.

Obě jsou původem pravoslavné. Jenže tady u nás se pravoslaví moc nedrží. Usoudily, že Bůh je stejně jen jeden a je mu jedno, jestli sedíš před oltářem nebo ikonostasem. A tak neodmysliteně patří do místní katolické farnosti. Nepřijímají svátosti a na spoustu věcí mají svérázný, mnohdy těžce nekatolický pohled, ale ten katolický nikomu neberou. Jsou prostě jiné a přitom tak stejné.

A právě s tou dcerou jsem se měla v posledních letech možnost trošku blíž poznat. Že je to žena činu bylo jasné hned od začátku. Že když maminku tituluje "mama" s tím nejtvrdším přízvukem, který si lze představit, tak jí nenadává, mi trvalo pochopit trošku déle. Vlastně do doby, než jsem její nářečí rozluštila. Ale že budu tváří v tvář následující situaci, to mě nenapadlo:

Před pár dny jsem jí svěřila, že teď mám lehké zdravotní omezení. Neumírám, ale jsou dny, kdy nejsem výkonná jako obvykle. Co už. Beru to jako fakt, který pomine a ona taky (ona to taky tak bere, ne že ona pomine. Pravda, pomineme všichni, ale chápete, ne?). Já si nenaříkám, ona nelituje. Ona bere dech.

Náš Kuba totiž měl v neděli narozeniny. Upekla jsem mu dort a oslovila naši společnou kamarádku, aby mi pomohla se zdobením, protože na rozdíl ode mě ona dort umí rozkrojit. Dokonce rovně. Záviděníhodné. A když si tak zdobíme, tak najednou zvonek. Dole zmíněná paní. Jdu jí otevřít. Hrne se dovnitř jak velká voda a to je osm večer. Divná doba na návštěvy. Mezi dveřmi pozdravila a prý jestli je ta druhá kamarádka ještě tady. Po kladné odpovědi se prostě pozvala dál. Došla do kuchyně, okoukla dort, stoupla ke dřezu a umyla nádobí. Když ho doumývala, tak prohlásila: "A já zas pudu, jsem si říkala, abys toho pak neměla moc a mohla si taky jít lehnout. Mějte se děvčata." Vzala si tašku a šla se přezout.

A když se pak manžel ptal, co že se tu objevila, tak mi nezbylo než říct, že přišla projevit nezjištnou lásku k bližnímu. Prostě jí záleželo na tom, abych si mohla pořádně odpočinout.