Nad televizí

Dostala se mi do ruky knížka Bruna Ferrera "Šťastní rodiče - Křesťanská výchova podle Dona Boska".

Obvykle tyhle manuály jak se stát dobrým rodičem míjím v regálech bez povšimnutí, protože mi bohatě stačí, jaká moudra na mě chrlí moje klientky z kdejakých příruček a když potom vidím, kam jejich uplatňování vede, tak mám dost pádných argumentů se jim obloukem vyhnout (knihám určitě, klientkám a jejich dětem mnohdy také). Jenže tuhle jsem dostala od kamarádky, která má dospělé dítě a já s ní rozebírala věci, které mě ve výchově opravdu pálí a kde cítím značné nedostatky. Vyslechla mě a pak se vytasila s touhle knížkou. Nutno říct, že ji vcelku hltám. Jsou tam věci, které mi ne úplně jdou přijmout, ale je tam opravdu velká zásobárna rad, před nimiž hluboce smekám, protože se přesvědčuji, že jsou v reálné výchově realizovatelné a opravdu se vyplácí si tu práci dát a tahle pravidla aplikovat do života.

Každá kapitola končí konkrétním předsevzetím, které bychom jako rodiče měli dodržovat. Až budu mít jednou čas, tak je sem vypíšu. Stojí za námahu.

Tolik úvodem.

A teď to hlavní. Jeden ze závěrečných "úkolů" zní: "Pokusíme se odpovědět na otázku: Co bychom dnes večer dělali, kdyby se porouchala televize?"

Úkolu předchází docela dlouhý (a chmurný)článek o tom, jak v Itálii tři čtvrtiny populace považují za společně strávený rodinný čas právě tu dobu, kdy sedí rodina před televizí a v ideálním případě se nehádá o ovladač. Připojuje i svědectví dívky, která řekla, že když jim večer nejel proud, tak teprve zjistila, jak nudné má rodiče.

Autor připojuje několik rad jak to udělat, aby se z televize nestal strašák, který na sebe děti přilepí a už nikdy nepustí. Zamýšlí se mj. nad tím, že je dobré, aby děti sledovaly konkrétní program, nikoli aby se dívaly na televizi. Je totiž rozdíl v tom, jestli někomu bliká do hlavy přehršel nesourodých informací denně a nebo jestli se pustí televize na hodinu a sleduje se jeden konkrétní pořad (a je úplně jedno jestli pohádka, dokument nebo koncert), který pak může být námětem k diskuzi, vzájemnému obohacování se v rodině poznatky jednotlivých členů atd.

Když jsem viděla ten úkol (ano, čtu si je dopředu), tak mi přišel úsměvný. No a co, že by nejela televize? Manžel reagoval stejně. Nebyla by to žádná změna. My totiž žádnou televizi nemáme. Nechceme ji mít. Vidíme totiž kolem sebe dva extrémy. V tom jednom televize jede pořád. Lidé, co ji sledují žijí ve společné domácnosti a pak vůbec netuší, co druhému nadělit k narozeninám, protože vylučovací metoda zní: krámů má doma dost, nečte, na výlety nechodí, žádný sport aktivně nedělá,.... a tak se každoročním překvapením stává kytka a voňavka nebo mobil. A ty se doma kupí a nikdo je nepoužívá, protože obdarovanému se vůně nenosí dobře a rád by úplně jinou. Při večeři řve televize, při obědě je každý otočený tak,a by dobře viděl. Na televizi, ne na partnerku/partnera/děti.

Druhý extrém jsem poprvé zaznamenala u manželových rodičů (a vídám ho čím dál častěji ve svém okolí). Jezdila jsem tam už víc jak rok, když jsem poprvé uviděla tchýni (tehdy ještě budoucí) se sluchátky na uších sledovat televizi. Musím se přiznat, že mě šokovalo, že ji vůbec mají. V obývákové stěně je tak dobře maskovaná, že když nejede, tak ji člověk přehlédne. A puštěnou jsem ji opravdu tehdy viděla poprvé. Prý je to u nich normální. Chce-li někdo opravdu něco sledovat, tak si to pustí do sluchátek a neotravuje tím ostatní. A to se prý děje tak dvakrát do měsíce. Jinak tihle lidi relaxují tím, že si dají společně kafe na zahradě pod stromem a u toho plánují společný sobotní výlet. Nebo se každý uklidí se svojí knihou a pak si sdělují poznatky, jestli stojí za to ji číst. A tihle lidé, když se sejdou u vánočního stromečku, tak se opravdu radují z toho, že ten druhý má radost, že byl dárek vybrán dobře.

Oba nás s manželem tenhle systém uchvátil. Testovali jsme ho ještě než jsme se vzali a stěhovali. Bydleli jsme tehdy z technických důvodů nějakou dobu ve stejném bytě a měli televizní kartu. Pustit si něco znamenalo nastartovat počítač, vylézt na skříň otočit spínačem na anténě, chvíli si pohrávat s kdečím v počítači a následně doufat, že v té naší sinálové díře něco uvidíme. A to si člověk vážně rozmyslí, co chce vidět. Tehdy uzrálo rozhodnutí, že až budeme jednou ve svém, tak poslední, co by u nás doma bylo, bude televize. Při stavbě jsme na ni nachystali zásuvku s tím, že až zjistíme, že nám chybí, tak si ji pořídíme. Po dvou letech jsme po ní ani jeden nezatoužili.

A ano, znám porblémy svých dětí i manžela, vím, čím je obdaruji k Vánocům tak, aby to nebyl dárek z povinnosti a zrovna dneska jsme se sýnem obědvali hodinu a krásně si u toho popovídali.

Takže co bych dělala, kdyby večer nejela televize? No to co vždycky. Naslouchala svým milovaným.

A pokud někdo váhá, jestli se televize dokáže vzdát, tak za sebe říkám, že odvykání z domácnosti, kde jela pořád, mi trvalo asi tři týdny. Pak už jsem si ani nevzpomněla.

Poznámka pod čarou:

Často slýchám maminky, jak si stěžují, že nemohou do dětí rozumě dostat žádné jídlo. Moje děti baští jak nezavřené. Bez řevu, přemlouvání, letadýlek do pusy a ostatních parádiček. Ovšem do chvíle, než jim někdo pustí televizi.

Na dotaz, jestli našemu pětiletému (ten malý neumí mluvit) chybí televize říká, že ne, protože mamka krásně čte a na pohádku občas koukne u babičky. A já z toho nepokrytě těžím, protože se v obchodě nedožaduje žádných spidermanů, supermanů, lízátek, pistolek, panenek (dosaďte si, milí rodiče).

Teď zrovna doma ujíždíme na čtení Babičky, protože se strašně těší, až se dozví, kdo byla ta Viktorka a proč se babička na Staré bělidlo stěhovala bez manžela.