Na půli cesty mezi kostelem a hospodou

Na půli cesty mezi kostelem a hospodou mě napadlo, jestli je stejné to, co je mezi nebem a zemí a to, co je mezi zemí a nebem.

Sedím u piva a rozumuju nad nesmrtelností chrousta. Teda nad vztahy.

Slyšela jsem moudrou větu. Vztah je potřeba budovat. Ten, kdo myšlenku pronesl, se rozpovídal o tom, jak se potkají dva lidi a časem mezi nimi vznikne přátelství, jindy partnerství, někdy se dokonce vezmou. Nebo se třeba rozejdou. Někdy v dobrém, někdy ne. Ale každopádně, ať už sympatie nebo antipatie - samy nevzniknou, musí se budovat. Opečovávat, pěstovat, živit, hnojit a kde co dál. Máme se prý poznávat, v duchovním slova smyslu osahávat.

A tak si říkám, že měl dotyčný pravdu. Nikdy jsem nepotkala člověka, ke kterému bych měla nějaký vztah dřív, než jej poznám. Mnohdy jsem naopak potkala lidi, k nimž se můj vztah postupně mělil a vyvíjel (viz. moje slavná věta, že "jeden byl na tom srazu takovej divnej, ale ostatní byli fajn" - ano, ten divnej je můj manžel. Kdo by to řekl.).

Tolik hospoda.

Nechávám ji v zádech a jdu do kostela.

A tam taky rozumuju o vztazích. Tentokrát bez piva.

Buduje si Hospodin vztah ke mě? Sice mě znal dřív, než jsem byla počata, ale znal mě opravdu dokonale, když mi dal svobodu? Věděl už tehdy, jak se kdy rozhodnu? Nebo mě miloval bezpodmínečně? Či snad má nějakou "univerzální lásku pro každého"? A pokud ji má, zůstává u ní nebo buduje vztah ke každému z nás individuálně? Má to stejné on se mnou, jako já s ním?

Budu se muset v tom kostele zeptat.

Poznámka pod čarou:

Úvaha nevznikla mezi hospodou a kostelem, ale u dřezu s nádobím. Jenže to by nikdo nečetl, protože to zavání čím? Ano správně. Prací.