Na dovolené nás nenapadlo nic lepšího, než že když jsme v Orlických horách, vylezeme na nejvyšší z nich. Trasu jsme naplánovali, prokonzultovali s mapou turistickou i cyklistickou a kupodivu se holky (ty mapy) docela shodly, že cesta je tu slušná, pravda, místy strmá, nicméně na kole sjízdná bez obtíží, tudíž vhodná pro náš teréní kočárek, no ne?
Takže ráno tradiční role: Máma.
Velím vstávat. Vyšťouchávám dětičky z postelí a cítím z kuchyně vůni snídaně, kterou mažel zatím připravuje. Navěsím na dětičky nějaké to šatstvo a než je tatínek různě obstará po tělesné stránce (teda toho mladšího, ten starší nepotřebuje na záchodě asistenci), tak se dávám do gala. Navlékám sukni, vytahané tílko (co už, je vedro a tohle jediné má úzká ramínka, co se budu někde pařit na slušno, ne?), dokonce si češu vlasy (no dobře, to dělám denně) a po snídani s kartáčkem v puse asistuju dorostu se správným čištěním. Než tatínek nastrká do auta kočár (čeká nás totiž asi 20 km přesun na startovní bod), tak balím nezbytnosti jako plenky, svačinu (pomazánkové máslo, 5 rohlíků a pár meruněk - jedeme přece na kolečko o délce 13 km, za tři hodiny nebude co řešit a v jednu jsme na oběd doma) a nějaké to pití.
Role druhá: Řidička.
Startuji auto s kompletní rodinkou a po třech kilometrech připomínám dítěti, že stejně jako se nemá maminky ptát kdy bude konečně večeře, je nutné neptat se řidiče kdy už tam budem, protože jinak riskuje, že řidič místo odpovědi zastaví a tazatele vyloží. Poznámka pro podobně postižené: obvykle to stačí za cestu připomenout jednou a otáza už víckrát nezazní. Tuto strategii doporučuji.
Dojíždím na místo, zabírám druhý flek na parkovišti a než dofoukneme kočárku jedno kolo, je parkoviště plné a další auta nebere. Taky dobrý.
Role třetí: Manželka.
Užíváme si, jak si tak jdeme ruku v ruce, děti brebentí jedno přes druhé, sluníčko sluní, ptáčci spí a cikády řvou jako krávy. Romantika hadra. Do chvíle, než cupitající Matóšek uvidí kaluž. Nadšeně zařve hopíííííííí a než se vzpamatujeme, střihnul si do ní parádní šipku. Chodí se mnou totiž do práce, tak je na skákání šipek zvyklý a kdykoli uvidí bazének, tak skáče. S kaluží se to stalo poprvé. Dítě má odřený nos a rodiče prázdné slzné váčky, tak upřímně se smáli :-)
Role čtvrtá: Dobrý pastýř.
Jedeme si takhle s kočárem celou cestu po asfaltce. Nebo aspoň široké cestě. A najednou stojí to naše stádečko u směrovky, která říká, že nám k autu zbývá nějaké tři kilometry. Fajn. Poslední etapa začíná. Jsou dvě odpoledne (ano, už před hodinou jsme měli podle původního harmonogramu obědvat doma) a my vyrážíme, Brodíme přes potok a stoupáme rozblácenou lesní cestou vzhůru. Manžel tlačí kočár a já přesvědčuji pětiletého syna, že se má sebrat a místo pláče si uvědomit, že by bylo trapné utopit se na lesní cestě. Přece to projde, ne? Náhle žlutá šipka ukazuje vpravo a manžel u ní nerozhodně čeká, protože mezi šipkou a další značkou v dohledu je docela hluboko posazené koryto potoka a jak to přejít s kočárem, to teda nevíme. Vydávám se na průzkum, nalézám cestu. O co méně je nutné jít skrz potok, o to více je tam hluboké bahno. Manžel je borec a zdolává. Jenže. Ještě kousek a zjišťujeme, že nás čeká zajímavé stoupání. Takový průsmyk v lese, pokrytý loňským listím, spoustou kořenů, kamení a hlavně - kolmo na vrstevnici. Zapojujeme tažné lano (ano, opravdu bylo v kočárku po případ nouze klasické tažné lano z auta). Manžel navazuje na rukojeť kočárku a táhne, já tlačím za opěrku a snažím se zajistit stabilitu, když se kočár náhle sekne o schovaný šutr a dítě letí kotoulem ven. Do toho radím dalšímu dítěti kam šlapat a kam ne. Po dvou stech metrech to vzdáváme. Tohle není dobrá technologie. Bereme turistické fofrklacky, provlékáme je pod kočárkovou korbou, děláme tak z kočárku nosítka a díťátko se nese jako královna ze Sáby. Super nápad. Teda až na ty klacky. Nic to nevydrží a děsně se to prohýbá. Vyndáváme klacky, vynádáváme dítě. Beru jej na ramena, manžel vleče prázdný kočár a za ruku druhé dítě. Jenže to děťátko, o kterém jsem si bláhově myslela, že sedne mámě na ramena a bude dělat machra, protestuje jak jen rok a půl staré dítě může. Takže se kroutí jako had, dělá hadrového panáčka, kope jak šílenec... no žádná sranda. Po svých taky nepůjde, takže nastává varianta dobrý pastýř. Připadal jsem si jak na těch obrazech v kostele. Chlap upocený, špinavý, o tělesné vůni radši nepřemýšlím. Táhne na ramenou ovci. Přední nohy na jednom rameni, zadní na druhém. A přesně tohle byla jediná poloha, ve které šlo dítě nést. Hozené za krkem, jednou rukou jsem mu svírala ruce, druhou nohy. Byla jsem špinavá, upocená, hladová (bylo skoro pět odpoledne) a o tělesné vůni se raději nezmiňuji.
Jen by mě zajímalo, jestli si řidič auta, které mě míjelo na cestě, kde tahle kozí stezka končila, myslel, že jsem dobrým pastýřem a nebo pitomou nánou, co by jí měli dítě pro výstrahu sebrat, když ho takhle tahá.
Děkuji za rady :-)
Husa by neprošla, protože měřím cca 153 cm a 16 měsíců staré dítě je tím pádem velké tak, že bych ho tímhle způsobem nesevřela ani v klidu, natož, když se vzteká.
Úchop za pracky má význam pouze v případě, že dítě spolupracuje a na nohách je ochotné se držet. Naše robátko neslyší na hop, ale na "Budem utikat". To je ochotný se chytit a utíkat, co mu síly stačí. Jenže tady už mu nestačily (se nedivím, byl to kopec jak blbec) a tak předvedlo výše zmiňovanou akci "budete mě muset svázat do kozelce" a nebo při pokusu o chůzi snad všem rodičům dobře známého hadrového poanáčka, kdy se dítě dovede během vteřiny povolit tak, že by člověk přísahal, že nemá v těle jedinou kost. A běhejte či hopkejte s kusem masa, co bezvládně visí za ruce a řve jak lev.
Pastýř bylo prostě jediné
východisko z fyzicky možných kombinací mě a dítěte :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.