Jsem v šoku.
Nedávno jsem tu ve výběru narazila na článek řešící, jestli mají všechny děti v rodině jednoho tatínka. Obvyklý dotaz, obvykle (žel) negativní odpověď. Ale to je teď vedlejší.
Zavítala jsem pracovně na jeden web (děkuji, že sem nikdo nedá konkrétní odkaz, kde jsem to četla). A tam jsem našla článek maminky, která vysvětluje, proč nemít děti s nízkým věkovým odstupem.
Vyrazilo mi dech, když jsem se dočetla, že tříleté dítě prostě není schopné pochopit, co by pro něj vetřelec v podobě sourozence znamenal. Prý když přijde ze školy, že chce bráchu a bude mít šest a víc let, tak už bude děťátko schopné si s maninkou na férovku popovídat o tom, že by pro něj další dítě znamenalo, že nebude mít ani rodiče ani prarodiče pro sebe jako doposud, bude se muset dělit o pokoj, hračky, zázemí hmtné i citové.
Dle úvahy maminky je školák už schopen posoudit, jestli je ochotný se tohoto všeho vzdát ve prospěch někoho, kdo ještě není, ale být by mohl. Dítě se přece musí vyjádřit k tomu, jakým směrem se bude jeho život dál ubírat a k tomu není ve třech letech kompetentní.
Nechci mamku odsoudit, třeba měla nehezkou zkušenost z dětství, kdy její rodiče dvě děti nezvládli. Nebo co já vím co. Asi ji prostě něco ovlivnilo.
Nicméně přemýšlím o svém životě. Stejně jako ona jsem doma byla já ta starší. Taky mám jednoho sourozence, který je o 3,5 roku mladší. Taky jsme měli malinký domeček a se ségrou opravdu skromný pokojík, ve kterém o soukromí nemohla být řeč.
ALE:
- nemám pocit, že bych v šesti letech byla způsobilejší odhadnout, co mě s příchodem mimina čeká víc než ve třech
- nemám pocit, že s jejím příchodem mi půlka příbuzných "zmizela". Přece jde reagvat na dvě děti současně. Přece jde počkat ve sprše, než máma utře mimino (a jak krásně destruktivně jde ten čas vůči koupelně využít), přece mě nezabije, že ségra dostala jogurt o minutu dřív, přece mi nezpůsobí citovou újmu, že jí ho mamka láduje do pusy a já už baštím sama. Přece se nebudu hroutit, že ségře se dostává večerní péče v podobě pleny a pyžamka, zatímco mě jen toho pyžamka. A přece spousta dalších přece.
- v patnácti jsem neměla představu, jak můj další život ovlivní výběr školy (a přitom v patnácti člověk ví, co škola obnáší), tak si neumím představit, že bych v šesti dokázala střízlivě odhadnout, jak mi zamíchá životem nový člen rodiny
- zajímalo by mě, kdyby dotyčná maminka utrpěla úraz a skončila na vozíku, jestli by dala dítěti (školního věku) na výběr, zda matku umístit do ústavu nebo nechat doma, protože tatínkovi by přibyla péče o maminku
A rozvíjím úvahu dál:
Je mi sedm, jsem zvyklá, že se kolem mě rodiče motají jak vosy kolem sodovky (pro Čechy mluvím o sladké limonádě, Moraváci pochopí) a já stojím před volbou, zda jsem ochotná se pro uslintané cosi, co stejně za chvíli přestane být roztomilé a začne se to se mnou hádat o panenku, kterou nutně potřebujeme ve stejný čas, se vzdát kusu rodičovské pozornosti. A rozhodnu se, že by došlo k zásadnímu omezení mého komfortu a proto se rodiče zařídí dle mého vyjádření se k chodu rodiny a zůstanu sama k obletování.
Je mi sedmnáct, jsem krásná, atraktivní, inteligentní a hlavně - zcela si jistá sama sebou a toužící po princi na bílém koni s růží v zářivých bílých zubech a chocholem na hlavě. A on přijde! Bomba! Jenže on by na fotbal a já do kina. Ok, je zamilovaný a udělá, co mi na očích vidí. Jde se do kina. Já ani neuvažuju, že by to mohlo být jinak, protože se přece nebudu omezovat ve svém komfortu a právu volby místa pro rande. Jenže... jak moc jsou podobní páni Úžasní taky splachovací? A když dotyčný není splachovací, ale tak zamilovaný, že si mě vezme? Budu schopná akceptovat, že by chtěl děti? A že by mi tím pádem bylo upřeno právo spát jak se mi zachce, provzovat cokoli a kdykoli? Přijmu, že se musím podřizovat potřebám dítěte? Že když si lakuju nehty a miminko začne neodkladně potřebovat moji pomoc, tak si je asi zkazím? Budu schopná se ke kadeřníkovi objednávat podle toho, kdy dítě spí nebo je manžel doma? Nebo skončím na provaze?
Já vím, jdu do extrémů. A asi schválně.
Nechci se dotknout jedináčků. Znám jich hodně a většina z nich jsou to vyzrálí lidé, kteří dostali od rodičů do života mnoho dobrého a teď jsou schopní žít normální a kvalitní vztahy. Sourozenci (či jejich absence) přece nejsou ani zdaleka jediným faktorem, který má vliv na naše osobní kvality. Spíš si chci malinko rýpnout do toho, jestli kult dítěte nepřešel zas o kousek víc do absurdna.
A jen tak ze zvědavosti: Vy, kdo sem zavítáte, zkuste mi do komentářů napsat, v kolika letech byste asi byli schopní nejdřív posoudit, jestli "s tím sourozencem teda vydržíte". Děkuji za ochotu :-)
Děkujeme (s manželem) za postřehy. Vnímáme to stejně a proto se dětí teda rozhodně ptát na mladší sourozence nebudeme. I když jsme teda teď řešili těhotenské kolečko a manžel prohlašoval, že bychom je měli přerušit a 6 let počkat, než se bude moci Matóšek vyjádřit :-)
A mimochodem, Kuba mladšího bráchu miluje od první chvíle. Když bylo malýmu půl roku, začal starší vyžadovat další miminko. Po pár měsících došel, že nechce další, protože by musel hlídat obě. A když jsem mu řekla, že další bude až když Matóš povyroste, tak si nadšeně zavýskl a říkal, že budou na to malý dva a bude to super :-D
Známí se své jediné dcery zeptali, jestli by si přála sourozence, řekla, že ne (asi ani nevěděla, co si pod tím představit). Tak se tomu podřídili a ona pak si odstupem času stěžovala na to, že byla v dětství sama. V současnosti si našla španělského přítele a rodiče zůstali sami, pak se i jejich vztah rozpadl. Ale kdoví, jaké všechny důvody toto má.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.