Gusmania linguata

... tak se jsmenuje kytka, co mi přivezla moje biřmovací kmotra, když se k nám vypravila na návštěvu. Kytka krásně rostla a pak se u ní jednoho dne objevilo její miminko. Vedle prostě rostla ještě jedna. Našla jsem chytré weby a zjišťovala kdy nejlépe kytku rozsadit.

Nastal den D a já se do toho pustila. Jedno dítě ve školce, druhé si dávalo dopoledního šlofíčka a já si vzala lopatičku, kvetináče atd. Všechno připraveno a jde se na věc. Pokus rozplést kořeny. Bylo mi tak nějak proti srsti je normálně uříznout. Jenže. Pokus prostě selhal. Ozvalo se křupnutí a miminko jsem měla s takovými malinkatými vlásky kořínků v jedné ruce a mámu s celým balem ve druhé. Úplně mi zatrnulo. Tu kytku mám fakt ráda a weby píší, že mládě vlastní kořeny nezapustí. Ale za pokus to stojí, ne? Takže mámu šup do květináče, miminko do květináčku. Zatím se drží oba, byť prý po oddělení mateční rostlina uhyne a mimino bez kořenů je jaksi vykořeněné.

Ale moje zahradnické úspěchy asi nikoho neberou, co? Nebo že bych si založila rubriku "kvítka"? (klidně nechávám hlasovat).

To podstatné, proč to tu vykládám je, že mě při těch rozlomených kořenech napadlo slovo rozvod. Přemýšlela jsem, jestli manžele jde odtrhnout tak, že si každý nechá ty svoje kořeny a není poznamenaný těmi  druhými. Jestli je reálné žít vztah (ať je jakýkoli), aniž by docházelo k proplétání a doživotnímu ovlivnění a to opět v jakémkoli smyslu. Znám kněze, který říká, že když mu někteří manželé tvrdí, že je všechno jenom růžové a vůbec se nehádají, tak jim doporučuje, aby se nad svým manželstvím zamysleli, protože nejsou-li třecí plochy, není kontakt a tedy začátek konce. Myslím, že v tomhle má hlubokou pravdu. Ale to je můj názor.

Tyhle úvahy mě pronásledovaly celý den. Pravda, když si manžel po práci sednul k večeři, já naproti němu a na dotaz jak jsem se měla, jsem mu odpověděla "Rozvod! Co Ty na to?!", tak se mu zastavily čelisti uprostřed žvýkání. Pak teda polknul a zeptal se "čí zase?" No prostě... kolem nás je teď těch rozvodů nějak moc a mě mile potěšilo, že jej ani na vteřinu nenapadlo, že by mohl být náš. Povídala jsem mu o svém zahradničení a začali jsme tak nějak hodnotit vztahy našeho blízkého kolí. Nutno říct, že můj muž tohle obvykle nedělá, o vztazích uvažuje, ale nemluví, o citech se nezmiňuje už vůbec a nejhlubší vyznání lásky, jakého jsme oba schopní není nic typu "miluji atd.", ale "Držím a nepustím. Nikdy." A tenhle můj muž (teda ne že bych jich měla víc), tenhle člověk, který má dar nazývat věci pravými jmény mi vyjmenval, o čem který ten okolní vztah je. A končil pro mě naprosto nečekaně: "A to je pro manželství trochu málo, ne?"

A pro mě je za touhle větou skryté mnohm víc. Je tam to, že všechny ty hodnoty, které u těch okolních - ne úplně fungujících, byť přetrvávajících - manželství postrádá v tom svém nachází a žije.

A je to krásný a kořeny jsou propletený tak, že je rozplést nejde, protože je Bůh spojil. Takže možná nejsou jen propletené, ale taky po délce srostlé. A já se modlím, aby sílily, prodlužovaly se a jednoho dne dokázaly zázrak, rozestoupily se a propustiliy děti do nového květináče a přitom nedošlo k poškození ani našich, ani dětských kořenů.

Poznámka pod čarou:

Když jsem odchytávala v článku překlepy, tak jsem si všimla, že v posledním odstavci nemám napsané, aby se kořeny prodlužovaly, ale proslužovaly. Opravila jsem to, ale slovo proslužovat (i když ve slovníku spisovné češtiny asi není) mi do manželství přijde jako poslání shůry... takhle jsem se ještě nikdy neuklepla, ale asi si koupím rtěnku (žádnou nemám) a napíšu si to červeně na zrcadlo v koupelně. Takže kdo k nám zavítá a najde na zrcadle něco ve smyslu "proslužuj se k lásce" nechť ví, že se nejedná o otroctví, ale připomínku, že sebeodevzdání je cestou k sebeobjevení ve dvou. Aspoň pro mě. A je to moje zrcadlo. Tak! :-)