Čteno mezi řádky

Strávila se mnou dlouhé večery. Napínala oči při mihotavém světle svíčky a tiše se usmívala. Snad myslela na své děti pokojně spící pár kroků od ní. Možná v duchu děkovala za svého muže. Člověka hrubě tesaného, ošlehaného větrem i tvrdou prací, ale také člověka s dobrým srdcem, který ji dokáže pohladit svou mozolnatou rukou, jak to snad neumí nikdo jiný. Vždycky se tak zvláštně tvářila. Vyzařoval z ní pokoj, když jsem jí pod rukama pomalu vznikala.

Bylo tehdy jaro. Docela časné. Místy ještě ležel sníh, ale voda v potoce už radostně zurčela a první kvítky nesměle vystrkovaly svoje voňavé plátky ze země. Tehdy mě poprvé položila na stůl. Byl hrubý, ale čistý. Jako její manžel. Kolem bylo hodně lidí. Chalupa bzučela jako úl. Až jsem to pochopila. Byla jsem přítomna rodinné slavnosti. Křtili ten den svoji nejmaldší dcerušku. Krásný vstup do života. Vešla jsem do něj zcela dokončená v den, kdy se jim z vody a Ducha narodila dcera. Dívčina jako růžička. 

Používali mě jen při slavných příležitostech. Na svátky, kdy byl stůl chudý, ale vyšňořený. Co na tom, jak málo toho na něm bylo. Vůbec jsem to nevnímala. Jediné, co se mi vrylo do paměti, byla soudržnost této rodiny.

Baruška, tak se nejmladší dcerka jmenovala, vyrostla do věku, kdy už byla holkou na vdávání. Však se taky červenala jako růžička, když kolem projel s koňmi Josef z vedlejší vsi. Rodiče by jim nebránili, ale oni se ještě styděli přijít a požádat o požehnání. Plynuly roky. Baruška dospěla a i z Josefa už byl opravdový chasník. Tu oba poklekli, aby jim rodiče požehnali. Jak už to bývá, maminky plakaly, tatíci slzy kryli, jak se dalo. Byla jsem jim na svatbě i na křtinách, které po necelých dvou letech slavili.

Netrvalo dlouho a Barušce opět rostlo bříško. Jenže jak slehlo jsem už neviděla. Vtrhli k nám zvláštní lidé. Byli hrubí. Barušku s Josefem někam odvezli. Když to viděl Barušcin tatík, chytil se za srdce a následoval moji stvořitelku na věčnost. Nenechali mladé ani aby mu posloužili do hrobu. Odvlekli je a jeho tělo tlelo v místnosti ještě několik dní, než jej našli sousedé.

Viděla jsem pak Barušku ještě jednou. Bylo to o několik měsíců později. Bříško neměla a přece bylo brzy na to, aby už měla po porodu. Chybělo jí několik zubů a zestárla za ty týdny snad o celé věky. Celou dobu lidé mluvili potají o mučení mnohých, ale proč by někdo mučil zrovna ji? Holka jako dobrá hodina. Vždycky mě pohladila a vzpomněla na maminku, když mě vyndávala z prádelníku. Měla jsem ji ráda. Byla se mnou doma jen pár dní a neustále tiše plakala. A potom stejně tiše zemřela. Nikoho z její rodiny jsem už nikdy neviděla.

Po její smrti si mě vzala domů nějaká žena. Ani ji vlastně neznám. Nevím kde se tam vzala, jakým právem si mě přivlastnila a proč to vůbec udělala. Nechápu to, protože jsem u ní ležela spoustu let v nejspodnější poličce skříně a pořádně se ani nenadechla čerstvého vzduchu, natož abych mohla někde dělat parádu. Pak mě vzala a jako kus hadru strčila do pytle spolu s dalšími věcmi a odnesla do obchůdku s názvem "Dobročinný bazar". Nechala mě tam za "děkuju" a zase šla. Bůh ví kam.

Ležela jsem tam na polici docela dlouho. Dovolila bych si to odhadnout na pár měsíců, ale v mém věku mi čas už nějak splývá. Pokojně jsem si dřímala na horní polici až do včerejška. Přišla nějaká žena s dítětem, strčila mě do kočárku a odvážela k sobě domů. Snad mě nenechá dusit se ve skříni nebo dokonce vzplanout v kamnech....

Tak jsem si včera koupila háčkovanou děčku. Je bílá, lehounká jak pavučinka. Narazila jsem na ni v dobročinném bazaru u jednoho hospicu. Bůh ví, jaký osud má za sebou a komu patřila. Ale věřím, že až ji vyperu a naškrobím, bude jí potěšením být na Štědrý večer uprostřed mojí rodiny na svátečním stole.