Když jsem viděla ty příšerný čertiska, co se nám hnaly do baráku, tak jsem byla opravdu velice ráda za to, že mám přesně týden nablejskanou svatozář a oni na mě nemůžou. Držela jsem syna v náručí a uvědomovala si jeho strach a bezmeznou víru v to, že jej těm obludám prostě nedám.
Nebudu tu popisovat jak byli ti čerti oškliví (a že teda byli!!! - dost jsem žasla, že z Kuby vypadla dlouhatánská básnička a ne něco jinýho). Ono to sem ostatně ani nepatří.
Ale docvakla mi jiná věc.
Jak jsem tam tak stála, tak jsem si uvědomila, že se Kuba chvěje a já jsem klidná. Uvědomila jsem si, že jednou budeme stát před stejným soudem. Čert vypočítával hříchy, Mikuláš to přebíjel tím dobrým. Pro dítě otázka života a smrti, kdo bude mít posední slovo. Pro mě divadlo, jehož nejsem účastníkem. (nebrat doslova, přece v tom prcka nenechám).
Přála bych si, abych ten stejný pocit zažila až jednou budu stát před tím opravdovým soudem. Vidět Zlo a vědět, že je na mě krátký.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.