Přišla krize

Vlastně ani pořádně nevím k jakému bych ráda došla. No, hlavně se nezbláznit.

Už delší dobu pozoruji, že se kolem mě děje něco divného. Možná jsem se narodila ve špatném těle. Vlastně asi určitě. Kdybych aspoň byla kluk v těle dívky, tak by to současná věda dovedla nějak řešit, jenže kdo pomůže mě?! Já se totiž narodila do těla, které žije teď a jsem přesvědčená, že je to divné. Měla jsem se totiž narodit do těla, které žije/žilo někdy jindy nebo alespoň jinde. V tom mi asi zobání tabletek s hormonama nepomůže, co?

Když jsem byla na prvním stupni (do školky jsem nechodila), tak mi doma neustále opakovali, že učitelé jsou prostě a bez debat autorita a když paní učitelka řekne, že mám malovat, tak prostě budu malovat a nebudu si pod lavicí háčkovat. A já to přijala.

Když jsem byla ještě menší, tak mě doma učili, že staré lidi mám zdravit. Bez ohledu na to, jestli znám jejich jméno. A já to přijala.

Když už do mě nikdo nemusel nic hustit a rozum začal pracovat sám, tak jsem pochopila, že ten, kdo se vyzná v matice ještě nemusí být dobrý v zeměpise a možná ani nemusí umět koupit správný počet rohlíků, aby pak neměl hlad. A taky jsem to přijala. 

Když jsem začala rozlišovat schopnosti lidí, tak jsem poznala, že jsou tací, kteří umí dobře jezdit na lyžích a já slavím po každé sjeté mezi, že jsem přežila. A těch, kteří to umí se s obdivem ptám jak to dělají a strašně jim tu svobodu pohybu závidím.  A protože jsem občas nezastavitelná, hltám každou jejich radu a pak se ji snažím uvádět do praxe. Za ten pocit volnosti mi to stojí. Nepovede-li se, jdu se zeptat znova. 

Obdivuji učitelky v mateřinkách, jak dovedou mnohokrát opakovat dětem v šatně, že si mají vzít batůžky a boty. Já už bych vyletěla jak čertík z krabičky a nadělala z toho asi kůlničku na dříví se stovkami malých rozpůlených trapslíčků.

Dělím dovednosti na ty, které se naučím sama a pak na ty, které chci zvládat, ale nemám na to a proto draze platím ty, kteří tomu rozumí. Posílám děti do školy, protože vysvětlit jim fyziku prostě nezvládnu a ani zdaleka nejsem tak disciplinovaná, abych s nimi seděla doma nad učením denně a do školy je posílala jen na přezkoušení. Až jednou budou chtít lyžovat, nezbyde mi, než jim zaplatit instruktora a žasnout, co je schopný ty draky naučit a doufat, že se taky něco pokoutně přiučím :-)

Tohle všechno jsem přijala.

Jenže....

.... ve školce řvou rodiče po učitelkách, že jejich děti vedou blbě.

... v kurzech plavání si stěžují na lektorky, že si je dovolují opravit kvůli nesprávné manipulaci

... v internetových diskuzích si stěžují na neschopnost pediatrů, ale lítají k nim s každou blbou rýmou a ještě si nadávají do neschopných rodičů, že tam (ano, k tomu neschopnému a nekompetentnímu pediatrovi) nešli už včera

... 

Proč to teda nedělají ti lidi sami, když to všechno umí líp? Proč platí to či ono? Aby se tam mohli ukazovat, že na to sice nemají školu, ale jsou zkušenější?

A to asi nikdy nepřijmu. Buď něco umím a učím to sama svoje děti a nebo to neumím a považuji to za vklad do života a pak teda platím někoho, kdo to umí a přitom vysvětluju dítěti, že v tomto má tetu/strejdu/učitelku poslouchat a nebo tam vůbec nelezu, ne?!

Kéž bych se tak narodila do doby, kdy pan učitel a pan farář v obci požívali obecné úcty, kdy rodiče na třídní schůzky nechodili v ráži, jak to učiteli vytmaví, ale s pokorou přijímali rady a napomenutí od toho, který vládl dovedností učit. 

Poznámka na závěr: k řešení jsem se nedobrala, líp mi taky není. Ale potěší mě, pokud si v komentářích přečtu, že nejsem sama, kdo tohle vnímá. Třeba to bude signál k tomu, že v příštích generacích bude líp a krize autority vyšumí doztracena.