Vzpomínám na dobu, kdy jsem byla malá holčička.
Byla jsem strašně samostatná, málokdy jsem projevila touhu po pohlazení. Vlastně jsem si o ně nikdy neřekla. Ale zvlášť v případě nemoci jsem po něm strašně toužila. Milovala jsem chvíle, kdy mi mamka sedla na postel a dávala mi dlaň na rozpálenou hlavu. Najednou mi bylo tak nějak dobře. S odstupem času bych ten pocit popsala asi tak, že jsem kdysi dávno byla vyloupnuta jako rozinka z koláče. A koláč se se mnou čas od času spojoval a byli jsme oba úplní (položil mi ruku na čelo) a mě bylo zase strašně krásně, bez ohledu na tělesnou bolest. Byla jsem celá. Neodloupaná ze základny.
Pamatuju, jak když jsem čekala prvního syna a bylo mi fakt mizerně, byl velkou oporou manžel, ale psychicky koláčem, ze které ho jsem odloupnutá, byla mamka.
Pak běžel čas. Manželství se zase trochu posunulo, jsme starší, možná i moudřejší a zkušenější. A přišla nemoc. Banální viróza, ale bylo mi fakt blbě a sotva jsem lezla. A najednou to přišlo. Obrovská touha po ruce na čele. Po pohlazení. Po koláči, který je bez rozinky a rozinka bez koláče. Strašně jsem toužila po ruce manžela a na mámu si ani nevzpomněla. A v té chvíli se pro mě naplnila slova o opustění otce i matky a vytvoření nového jediného těla. Po několika letech manželství to přišlo jako blesk z čistého nebe cestou, kterou bych nikdy nečekala. Asi jsem pochopila (nebo možná jen nahlédla) do toho, co tím chtěl Hospodin říct. A jestli má takovouhle hloubku celé Slovo, tak čím dál víc ztrácím odvahu jej poznávat. A o to víc mě provokuje touha vědět, co mi ještě bude odhaleno.
Nádherné!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.