sanin občasník aneb co mě nenechá klidnou

A vy, které se modlíte....

3. 6. 2012 22:25
Rubrika: Nezařazené

 Není to takdávno, co jsem objevila na webu pro maminky zápisky jedné ženy, jejíž dítě trpí poměrně vzácným syndromem, který se mimo přidružených komplikací projevuje tím, že člověk neustále pociťuje hlad a sní všechno, na co přijde. Bylo mi jí svým způsobem líto, když jsem četla, jak popisovala, že její chlapeček sebral nějaké holčičce ve vlaku rohlík a vmžiku jej snědl, v řeznictví ukradl klobásu a než zareagovala, měl ji v sobě. Pochopitelně musela čelit kritice jak maminky oné kradené holčičky, tak prodavačky v masně. Ano, opravdu jsem s ní soucítila. Na druhou stranu jsem ji velice obdivovala. Jestliže není jednoduché žít s handicapovaným dítětem, na kterém jde jeho postižení na první pohled vidět, jaké potom musí být to, když víte, že dítě je nevyléčitelně nemocné, ale veřejnost je s touto poruchou neseznámená a mnohdy neváhá obětavé mamince ještě vytknout, že má tlusté dítě a něco dělá špatně?

Několik dní jsem si tak meditovala nad tím, jak vlastně její běžný den vypadá. Neznám ji, ale z jejích poznámek jsem neměla pocit, že pláče a dělá ze sebe chudinku, že zrovna jí se tohle muselo stát. Naopak. Působí na mě jako žena, která se přes všechno rozhodla být dobrou maminkou a nehodlá se nemoci podrobit. Ví, že po návratu z procházky její synek bleskově vyluxuje ledničku a proto všechny kalorcké potraviny předem uschová do těžko otvíratelných krabiček, aby jediné, na co se malý jedlík dostane, byla zelenina a ona tak udělá maximum pro to, aby jeho nezkrotný hlad byl alespoň chvíli ukojen a současně aby do sebe nenaládoval, co mu přijde pod ruku – lépe řečeno, aby mu pod ni přišly jen potraviny, které přijít mají. Ví také, že její skoro pětileté détě neudrží stolici, proto jej trpělivě přebaluje. Ví, že některé jeho projevy se podobají projevům autistů a snaží se na to být připravená. Předvídá mnoho dalších věcí a snaží se z dítěte vychovat alespoň trochu samostatnou jednotku a zdaleka si nenaříká, jako mnoho maminek zdravých dětí.

Čím víc jsem o ní a její rodině přemýšlela, tím víc jsem zjišťovala, že je obdivuji a skláním se před nimi. Až jsem narazila na další její zápisek: líčila v něm, jak se připravují na návštěvu sociální pracovnice, která má během pár desítek minut posoudit, nakolik je její dítě postižené a zda potřebuje příspěvek na péči. Mohla bych dlouze vyjmenovávat, co všechno její syn samostatně nezvládá, ale uvědomuji si, že bych to musela napřed v jejím článku znovu vyhledat, protože mě něm zaujala úplně jiná věc. Na samém konci psala „holky, myslete na nás a vy, které se modlíte, přimluvte se prosím“. V té chvíli mi došlo, že se mnohdy modlíme za mnohé dobré věci. Za státníky a jejich rozhodování, za naše blízké a jejich zdraví, za uzdravení rodových kořenů, za požehnání do manželství, za katechumeny, prvokomunikanty a mnohé další, ale jak často se modlíme za ty, kteří se modlit neumí?

Zobrazeno 1202×

Komentáře

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková