Můj milý deníčku

Můj milý deníčku,

kdybych si tě psala, tak by se v tobě před víc jak dvěma lety objevila poznámka, jak mi moje tehdy rok a půl staré dítě objevující svět dalo lekci v lásce k bližnímu. Ale protože si tě nepíšu, tak jsem ti tu situaci, kdy jsme viděli bezdomovce ležícího u pošty a nahřívajícího se u takové té mřížky ve zdi nevylíčila. To bylo tak. Bylo něco málo nad nulou a Vánoce na krku. Kuba se ptal na kde co a já mu ochotně popisovala co na co je. Zahlédla jsem toho muže chvíli před tím, než jej zpozoroval i Kuba. Tehdy jsem si říkala jen ať se neptá na toho pána. Nebo aspoň ne pánovi v doslechu. A v tom to přišlo: "Mamí, proč tam ten pán leží na chodníku?" Nádech, výdech. "To proto, že se mu asi nedařilo v práci, neměl penízky na bydlení a teď musí žít venku. A protože z tamté mříže fouká teplo, tak se u ní nahřívá jak u kamen". Uff, je to za mnou. Vysvětlila jsem to dítěti tak, že by se to pána nemuselo dotknout i kdyby mě slyšel. Jenže Kubiští reakce mě málem srazila: "Mamí, já mám pána rád." Hluboký nádech a výdech a pak ještě dvakrát. A před očima slova o nuzném, uvězněném, nemocném, nahém. No však víš deníčku, jak to v tom bestselleru píšou.

Nějakou dobu jsem se toho výjevu nemohla zbavit, ale znáš to - sejde z očí, sejde z mysli. Zase jsem se naučila žebráky odrážet a promýšlet, komu a jakou almužnu dát a komu ne. Ostatně, nevydělávám skromné peníze jen na to, abych je rozdala, ale mám v prvé řadě zodpovědnost k dětem. Ale to je můj boj a ty jej za mě nevyřešíš, tak co ti to vlastně vykládám.

Ale abych to nezamluvila. Jistá událost mě a celou rodinku zavála do Liberce. Stojím si tam na nádraží, čekám na autobus, jedním okem hlídám Kubu, bavím se s manželem a přebaluju Maťku. Najednou vedle mě stojí chlap, který vypadá, že se už opravdu dlouho nemyl, v jedné ruce cigáro, v druhé neméně ušmudlané kelímek od piva z nedalekého bufetu. Zaregistrovala jsem ho až když stál těsně u mě. Už už jsem si chystala odpověď ať se nezlobí, ale na cigára mu nedám, když mi na jednou sklaplo. Pozdravil a neškemral o peníze, jak jsem zvyklá z Brna (kde mi obvykle ještě sprostě nadávají, když nedám), ale zeptal se, zda se může podívat na tu výšivku. V první chvíli jsem netušila o čem mluví. Chlap se tak nějak kroutil a snažil se najít cosi na kočárku, kde jsem Maťku přebalovala. Marně jsem pátrala co po mě chce. Nadzvednu plenu, koukáme na zavinovačku. Krajky na ní jsou, ale výšivka ne. Ptám se jakou výšivku? A chlap mi neohrabaným gestem naznačuje, že tu dole a říká, že na tu bílou krásu nechce šahat. Až mi to došlo. Mám na saténové peřince, kterou kočárek přikrývám takovou modrou kočičku. Je stejně bílá jako podklad, jen okraje jsou modře obšité a černě vyšitý obličej a pak ještě ve stejné barvě jako kočička jsou kolem dokola peřinky a polštářku drobné kvítky. Pokládám peřinkku na kočárek jak patří, když je v plné parádě. Chlap chvíli zkoumá kočičku a pak zklamaně řekne: "Ale to není vyšitý, to je jen našitý" To mu odsouhlasím, skutečně se jedná o přišitou aplikaci. Pořád ještě nechpu, co sleduje tím zkoumáním kočárku, na které jsem zvyklá spíš od starších dam, které mi v autobuse velmi často říkají, že kočárek s peřinkama neviděly dobře 10 let. Ale abych se vrátila k tomu člověku. Když se dobral pravdy, že nejde o výšivku, ale nášivku, tak se mi moc omlouval, že byl tak vlezlej, ale že mě zahlídl s kočárkem, jak šel pro cigára a říkal si, že se prostě musí podívat. Jeho devadesátiletá maminka totiž dodneška podobné věci ručně vyšívá hedvábím a on moc toužil pochlubit se jí, že viděl někoho, kdo takovou prací nepohrdá, ale naopak ji vystavuje světu na odiv.

Jestli jsem do té doby vypadala, že jsem ztratila řeč a odbývám ho (což tak asi působilo, ale on mě svojí žádostí opravdu velmi překvapil, že jsem nebyla schopná hned reagovat), tak po tomhle vyznání mi spadla čelist úplně. Tolik něhy při řeči o mamince jsem snad v životě neslyšela.

Tak mi deníčku řekni, kdy se konečně definitivně naučím neškatulkovat lidi hned od pohledu.

Jo a abych nezapomněla - manžel celou dobu jen tupě zíral a když pán odešel, tak řekl jedinou větu: "Já myslel, že bude chtít pětikorunu a místo toho mě málem rozplakal."