sanin občasník aneb co mě nenechá klidnou

Vaše doklady, pane řidiči!

11. 9. 2011 21:20
Rubrika: Nezařazené

Nemůžu spát.

Lampička je na manželově straně postele, takže si nemůžu ani číst. Až přijde spásná myšlenka. Internet na mobilu. Lampičku nepotřebuju a číst se tam dá spousta věcí. Nacházím krátkou brožuru, která údajně kdysi vyšla jako příloha Fatymu. Rozhovor s člověkem, který prošel komunistickými lágry.

Čtu jedním dechem. Žasnu, jak se k sobě lidi tady v té malé krásné zemi dovedli chodvat ještě pár let před tím, než jsem se narodila. Jak spolužák trápil spolužáka hlady a mlácením za to, že jej oslovil jménem. Byli každý na jiné straně barikády. Jeden mukl (muž určený k likvidaci) a druhý dozorce. Jak museli kněží vynášet plné kýble fekálií svých spoluvězňů poklusem a co po cestě vybryndali, museli slízat. Tečou mi slzy, když se dostávám do závěru, kde starý pán líčí, jak udělal meditační zahradu jako památník obětem zla. Nejen komunismu, ale i válek, z nichž jednu zažil. Popisuje,  jak reagují mladí lidé na jeho povídání. Jak překvapují své učitele, když zaujatě poslouchají a jejich dotazy svědčí o tom, že přemýšlejí. Nejsou  tak zkažení a zlí, jak se o nich povídá.

 

Dočítám, usínám.

Ráno vyrážím s rodinkou na sraz veteránů do blízkého města. Těším se na to už dlouho. Krásná naleštěná auta, jejich majitelé v dobovém oblečení. Celkem přes dvě stovky kousků těchto krasavců, ať už aut, motorek, kol či kočárků (ty jsou ve výrazné menšině). Už po cestě vlakem koukáme na silnici, jak přijíždějí stará autíčka. Na první větší křižovatce stojí auto VB se zapnutým majáčkem a dopravu řídí tři příslušníci. Kam se člověk podívá, sváteční nálada. Dokonce potkáváme prvorepublikového četníka. Obhlídneme autíčka, ale celou jízdu nostalgie už nezahlédneme, protože nás čas a můj zdravotní stav tlačí. Prostě nemůžeme jet později. Ale co už. Poslední přejítí křižovatky řízené muži v zelených uniformách a domů.

 

A přece ne. Potkáváme lidi, které jme dlouho neviděli a rádi bychom, si popovídali. Je čas oběda, ideální příležitost. Zasedáme ke stolu. Začínám konverzaci: "No nevím, co bych si myslela, kdybych netušili, co se tady děje, přijela autem a na křižovatce viděla VB místo Policie. Asi bych v hrůze prchla do první prosdejny kalendářů a ptala se, který máme rok a nechala si to dát písemně" Muž sedící proti mě reaguje nečekaně. "A nebo by sis řekla, že tady konečně dostali rozum a vrátili se do doby, kdy člověk věděl, že má práci, že v ní bude až do důchodu, že má kde bydlet a že mu děcka neskončí jen se základním vzděláním".

Mám mžitky před očima. Cože? Vrátit se do doby, kdy se člověk bál v práci říct, že mu dopsala propiska, aby nebyl považován za provokatéra? Do doby, kdy neteře pykaly za činy svých strýčků (strejda emigroval, na stusia můžu zapomenout)? Kde kamarád týral kamaráda, protože jeden byl PAN dozorce a druhý pouhé číslo? Nepamatuju si zbyytek dé debaty. Utnul ji můj muž, protože viděl, že nejsem schopná se pořádně nadechnout, natož mluvit.

 

Doma mi to nedalo. Vracím se k tomu v rozhovoru s maželem. Vrací mě do reality. Říká - čemu se divíš? Kdo držel hubu a krok, nemusel se snažit. Dostal umístěnku, byt, plat. Rozvrh toho, co budeš dělat do dvou, kdy půjdeš na brigádu, kam dáš děti do školy, do jakých budou chodit kroužků. Večer si dokonce můžeš vybrat ze dvou programů v televizi. Prostě je to pohodlný a spoustě lidí s enechce myslet nebo se dokonce snažit.

 

Uvědomuju si, že se vzděláním, které mám asi časem skončím jako uklízečka, protože jsem v oboru zůstala tři roky, pak změnila profesi na práci, kterou do 75 rozhodně dělat nemůžu, dřív mi důchod nikdo nedá a děti budou chtít jíst. A když pak ne děti, tak stará matka, která nechce zůstat na krku ještě staršímu manželovi. Vím, že pokladna v hyper super nebo kýbl s hadrem mě nemine. Doufám, že to nebude moc brzy, kdy tahle nutnost přijde, ale i tak. Stálo by mi obětovat vlastní svobodu za to, aby i někdo nalinkoval život? Takhle tlustými čárami? A byly ty čáry opravdu tak tlusté? Já tu dobu zažila jako malé dítě. Opona padla, když mi bylo pět. Čerstvých pět. Pamatuju si akorát fronty na kapra, mandarinky od Mikuláše, auta a uniformy VB a poloprázdné obchody s obrovskými pyramidami z konzerv téhož druhu. Zprávy z médií (knihy, televize, film) mě informují o tom, jak ta doba byla zlá. Lidé z bezprostředního okolí říkají "ne všude to bylo tak zlý". Člověk měl práci a jistotu. Co máš dneska. Tak co si mám vlastně vybrat?

Zobrazeno 3217×

Komentáře

sanitan

cailin-grian: Díky za poklonu :-) Brožura je tady: http://www.fatym.com/taf/knihy/hzahrada.htm

dulik

Moje úvaha nad dnešním řádem či neřádem:
http://pruzkumnik.blogspot.com/2010/12/milostive-leto-aneb-reset-spolecnosti.html
Řešení? To na konci mého článku je dost naivní. Socialismus byl pokus, jak napravit do té doby neřešené/neřešitelné sociální křivdy.
23 let po jeho konci už vzniklo tisíce křivd nových, Vy je možná nevidíte tak důrazně, ale pokud chcete vidět do budoucnosti, podívejte se na motivaci hnutí Occupy Wall Street v USA.
Toto píšu jako zástupce (zatím) dobře zabezpečené rodiny, který každý den děkuje Bohu za dary zdraví a relativní hojnosti. Většina mých známých bohužel takové štěstí nemá.

Zobrazit 9 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková