Poslední mohykán

Všimla jsem si tu akce "navštiv kostel, ve kterém jsi byl pokřtěný" nebo jak se to jmenuje. A našla jsem ji tu den poté, co jsem se z něj vrátila.

Jako dítě jsem tam byla při každé příležitosti (viz. předchozí článek), ale pak jsem si založila rodinu a na návštěvy babičky a "rodného" kostela nějak nezbývá čas. Teda na babičku jo, na kostel ne. To už jsem zakotvila jinde. Takže se tam vracím alespoň dvakrát do roka, když babička nechává sloužit mši za obě větve její rodiny. A je to rok od roku žalostnější.

Omítka do výše 150cm obouchaná kvůli vysychání (původně na 5 let, ale ve 4. roce prací pan farář odešel na věčnost a od té doby na to nikdo nesáhl, takže už to v létě bude 10), v lavicích, kde vždycky seděla nějaká tetička nebo stréček zeje jen prázdné místo, případně jejich poduška, na které sedávali a která tam po nich zůstala jako němý svědek, že tam kdysi skutečně pravidelně chodili. Z mladých zbyla jediná rodina, jejíž děti jsou ještě dost mladé na to, aby si založily rodiny, ale dost staré, aby chodily do kostela z vlastní vůle. Takže z původních průměrných 120 lidí na nedělní mši (před zhruba 10 - 12 lety) zůstalo při plném počtu 17 vytrvalců. Zbytek se rozprchl po světě nebo přestěhoval za nadějného doprovodu "já Ho uvidím, uvidím na vlastní oči" na druhý konec dědiny, kde v klidu a beze spěchu čekají, až se tenhle poslední pochod naplní a oni uvidí Boha, svou spásu.

Uvědomila jsem si, že jediný, kdo na mě v tom skotele snad vždycky bude čekat, je Hospodin. Zbytek mizí tak rychle, až to pořádně nestíhám sledovat.  Je to sice povzbudivé, ale stejně mi tam bývá smutno. S těmi lidmi odešlo dětství. Nic, co k němu patřilo, už tu skoro není. V dědině, kde se vozil na bryčkách hnůj a seno jsou tenisové kurty místo polí vonících létem, v kostele místo prostoru pro setkání je spousta místa pro vzpomínky a na hřbitově je místo upravených hrobů spousta kamenných hrobek, aby pozůstalí nemuseli jezdit tak často na hroby předků.