Memento mori - nezapomeň umřít

Ráda bych tu popsala skutečný příběh, který se mi postavil do cesty na mé pouti životem. Jména ovšem změním.

Znám dvě staré ženy. Evu a Věru.

Eva prožila celý život na vesnici. Napřed dřela na poli, pak v kravíně, potom v JZD jako vrátná, následně odešla do předčasného důchodu, aby se mohla popstarat o svoji těžce nemocnou starou maminku. Maminka jí za nějakou dobu usnula na věky. Když se vzpamatovala z prvního šoku, tak si uvědomila, že si alespoň trochu odpočne od té věčné fyzické dřiny. Už jí zůstanou akorát prasata, slepice, králíci, ovce a manžel kardiak. Brnkačka, tohle všechno se dá opečovávat levou zadní. K tomu lán pole, veliká zahrada a dům. Člověk přece něco dělat musí. Jenže rok po odchodu maminky dostal manžel rakovinu. Drtila jej tři roky, než jej rozdrtila. Takže zůstala v tom velkém statku sama. Zrušila dobytek, vrhla se s vervou do zahrady. Dneska je jí 74, maká od pěti ráno do pozdní noci (všechno už jí trvá dlouho a navíc zapomíná, takže mytí nádobí je akce i na celé odpolene), ale podstatné je, že prostě nemá čas umřít.

Před nějakou dobou jí vstoupila do života Věra. Paní je to o 10 let starší. Léta pracovala ve výzkumáku, vychovala dceru, protože manžel jí zdrhnul ještě v šestinedělí. Celý život byla soběstačná. A na stáří si odmítá připustit, že by to mohlo být i jinak. Je prošpikovaná snůškou chorob, s doktorama si tyká a přesně ví, co kterýmu chutná a snad i kolikátku má nohu.

Jednou byla Eva svědkem telefonátu mezi jednou mladou ženou a Věrou. Slyšela jednostranný hovor:

.....

dobře, přijedem za týden, malá má rýmu, ať vás nenakazí

.....

jasně.... to nemá smysl, kdyby si kýchla, bylo by zle.

Eva pobaveně poslouchala a pak se té ženy zeptala: "Ona o sebe ta babka tak dbá?!" Žena jí vysvětlila, že pokud se u někoho objeví byť jen brožurka o chřipce, tak k Věře nesmí. Eva se napřed zasmála tak srdečně, jak to žena už dlouho neviděla a pak řekla "No, hlavně aby ju nezajelo auto se zdravým řidičem. To by pak i zdraví mohlo být nebezpečný"

Jednoho večera zvonil dceři Věry telefon. Je mi špatně, přijeď. Dcera zalarmovala Věřina vnuka. Jeď tam, babičce je zle, volej záchranku, já sedám na bus a jedu taky. Vnuk dorazil i s manželkou. Našli Věru v křesle, zelenou, nekomunikující, zmatenou, ztěžka dýchající. Vnukova žena byla nastartovaná, že v případě potřeby začne s resuscitací. Volali záchranku a zatím bedlivě hlídali startou paní. Přijel lékař a zakázal jí dýchat. Paní zpanikařila. Lékař jí zacpal pusu, aby mohla bez protestů dýchat pouze nosem. Po chvíli přidušování se Věra začala vzpamatovávat a dokonce si začala pochvalovat, že mizí ztuhlost jazyka, odchází brbění končetin. Dostala uklidňovací léky a usnula.

Lékař mladým vysvětlil, že paní se, laicky řečeno, otrávila kyslíkem. Udělalo se jí zle, zpanikařila a začala hluboce dýchat ústy. Za těch dvacet minut, než se k ní mladí dostali, se jí objem kyslíku zvedl v krvi natolik, že se změnila její kyselost a mohlo ji to zabít. Jako radu do života dostali, že pokud Věra ještě někdy takhle zpanikaří, tak ji mají přidusit pytlíkem od rohlíků, pokud nepřestane dýchat ústy dobrovolně.

Mladí lékaři poděkovali, odnesli Věru do postele a vyčkali příjezdu dcery. Po něm se Věra probudila, najedla se a začala popisovat, jak se to seběhlo. Chystala si večeři, v tom se jí zamotala hlava. Vyděsila se, že si pro ni jde zubatá a pokusila se ještě volat dceři, aby ji naposledy viděla. Pak už si pamatuje jen to, že hodně, hodně dýchala, aby neupadla do bezvědomí, až se tam objevil vnuk a následně lékař. Měla strach, že zemře. Strach z prázdnoty, konce, beznaděje.

Málem se zabila čistým vzduchem. Alespoň lékař říkal, že kdyby to trvalo o pár minut dýl, pravděpodobně by se otrávila kyslíkem.

Tenhle příběh mi připomněl moudrost mojí prababičky. Často říkala "děcka, vemte si tu dvacku, třeba je to poslední, co vám můžu dát, než mě odnesete za dědinu". A při tom nikdy neprojevila nejmenší známku paniky, strachu. Zcela smířeně očekávala, až jednou uslyší ten volající hlas, všeho nechá a půjde. Byla to stařenka, těch pár stovek metrů do kostela došla jen na Velikonoce, protže mše byla kolem páté odpoledne, takže jsme mohly v poledne vyrazit a taktak stihnout začátek. Babička šla vždycky ke zpovědi. Ze zpovědnice pokaždé odcházela v slzách. Podpírali jsme ji z každé strany, jak se třásla rozrušením. A cestou domů každoročně říkala, že může klidně hlas zavolat, protože ona se dožila chvíle, kdy se s ním mohla smířit a může tedy odcházet beze strachu a s důvěrou.

Oč byla tato prostá žena v teplákách a zástěře bohatší než Věra ve své čistotě, špercích a blahobytu. Pomalu začínám chápat důležitost toho, aby člověk odcházel smířený. Se sebou,. se světem, s Hospodinem. Nevím kde, ale někde jsem v poslední době slyšela, že by měl člověk žít tak, jakoby zítra neměl být. Žil by totiž mnohem lépe- nedělal by si nepřátele a nezanechal za sebou bolest a nenávist, ale milou vzpomínku a hřejivý úsměv. Stejně, jako moje stará, dobrá prababička.