Ve svém rodném městě a současně i ve své nynější farnosti jsem si dlouho připadala jako v zimě. Tak kruté, že Rusům už zamrzla vodka a co hůř, když ji lížou, tak jim i jazyk přimrzává (narážka na stupně zimy, které se dají najít na internetu v mnoha variantách). Ne že by tu mrzlo, přece jen zeměpisná poloha kousek nad Brnem takto extrémní zimu dost vylučuje. Ale s mojí sníženou schopností oslovit jen tak člověka, kterého sice co týden (a někdy i častěji) potkávám, ale stejně o něm nevím nic krom toho, jakou nosí bundu, se prostě seznamuju dost mizerně. Takže dokud nedojde hora k Mohamedovi, tak tu prostě nikoho nepoznám. Ve farnosti, kde jsem žila na přechodnou dobu to bylo obráceně. Hory byly na pochodu pořád, kaplan mi při každé příležitosti představil někoho nového, no prostě celou farnost tak trochu znám i podle jmen. Byla jsem tam chvíli, ale doma jsem se tam cítila mnohem víc než tam, kde skutečně doma jsem.
Často jsem říkala manželovi, že by mi bodlo, kdyby tu nastalo nějaké silné vrásnění, hory se pohnuly a oslovily mě. Hospodin ty moje nářky asi vzal jako modllitbu (byť jsem Mu nic neříkala, fakt jsem si stěžovala jen manželovi) a hodil mi lano. Po úspěchu letní výpravy mládežníků na vodu Pavel akčně vyhlásil hory. Lana jsem se chytila a společně s manželem a synem vyrazila na nejistou půdu pohybujících se hor. A nikdy bych neřekla, jak můžou být ty hory, které se vydají k Mohamedovi (tzn. ke mě, aby mě oslovily první) obohacující a krásné.
Hned po vstupu do fary, kde jsme se ubytovali, se ke mě hrnula paní s hadrem v ruce. V první chvíli mi panika napovídala, že mě určitě tou utěrkou hodlá přetáhnout. Ale chyba. Ona si jen utřela ruce, aby mohla pravici napřáhnout ke mě a rovnou se mi představit. Sláva, znám prvního člověk jménem!
Vlastně druhého. Málem bych zapomněla, že už u auta se ke mě hlásil člověk, kterého jsem v té tmě horko těžko identifikovala a pak jsem si ho ještě spletla s jiným.
No a pak už to šlo ráz naráz. Lenka (s hadrem) a její manžel Dan + jejich pět dětí, Standa (ten u auta) s Aničkou (ta u mě den před tím nakupovala) + dvě krásné holčičky, které se okamžitě chtěly kamarádit, Mirek s Evou a čtyři děti (včetně mimiška), Michal bez manželky (ale zato s částí ze svých mnoha dětí), Hanka, Jana, Markéta, Pavel a všichni ti, jejichž jména i podoby se mi zapsaly, ale rozepsat je by bylo na dlouho (tímto se jim omlouvám, že nejsou v titulcích jmenovitě, ale v Bibli byli taky ti "bezejmenní" nejdůležitější).
Byla mi dána možnost zjistit, že ve farnosti, kde mi až do nedávna byla zima, vládne vlastně příjemné pozdní jaro. Žádné horko šarvátek, ale hřejivé teplo lidí, kteří milují svoje rodiny, jsou pozorní a tolerantní ke svým životním partnerům, jsou vzorem pro své děti a tím i své okolí. Musím přiznat, že jako "služebně nejmladší" maminka jsem se měla za ten prodloužený víkend co a od koho učit.
A teď, první neděli po návratu domů? Po cestě na mši u chodníku najednou zastavilo auto a Dan mě svezl, abych nemusela pěšky. Než jsem nasedla, tak nás předjela Eva s dětmi a vstup do kostela nebyl anonymní. Myslím, že se tu budu velmi ráda cítit "doma".
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.