Pěna

Tak už mazej na tu mši, ať Ti nespadne pěna!

Takhle mě v neděli pobízel s trochou ironie v hlase manželův tatínek. Žel, neříkal to proto, aby mi naznačil, že jsem divná, když jsem věřící. Reagoval na moje nadávání. V rámci programu místní obecní poutě k místnímu patronovi kostela, který stále slouží svému účelu (kostel i patron), měla totiž slavnostní mše svatá být sloužena na zahrádce místní hospody. Toto proběhlo už před dvěma lety. Tehdy to bylo trapné - na nachystaných židlích nikdo, všichni posedaní u hospodských stolků. Loni to bylo ještě horší - to se totiž i během mše k těm stolkům roznášelo pivo a občerstvení. A letos? Za hezkého počasí měla být mše venku, za ošklivého v kulturáku (propojeném s hospodou), který s kostelem síousedí jen přes parkoviště. Když jsem se to dozvěděla, bylo pozdě na to, abych začala něco dělat (do dané vesnice pouze dojíždím k babičce a ta mi to řekla až když s tím všichni počítali a nebylo kdy změnu vyhlásit). Tak jsem aspoň nadávala jak špaček kudy jsem chodila (pořádně mě to pivo a párky totiž vytáčí) a taky jsem apelovala na Hospodina, že to si přece nenechá líbit. Nenechal. Bylo tak nějak ošklivo a proměnlivo, takže se farář 10 minut přede mší rozhodl, že se to přesune dovnitř. Tam přišel a zjistil, že sál není nachystaný, židle jsou na hromadě a uprostřed prostoru jsou naskládané stoly. Tak nakonec na poslední chvíli přesunul mši do kostela. Měla jsem chuť mu jít poděkovat. Nakonec jsem to ale neudělala. Rozházel mi tu radost ze svého rozhodnutí tím, že při mši několikrát zdůraznil, že se mše přesunula skutečně jen kvůli počasí a že doufá, že nám to neubere z pouťové nálady a že se na něj nebudeme zlobit. Prý ho do kostela vyloženě dotlačily okolnosti.

Nic proti mším venku mimo kostel. Mají své kouzlo a můžou přitáhnout i lidi, kteří v sobě mají zábrany chodit do kostela. Ale párky, pivo, limonáda, bramborovej salát, řízky a číšníci, to je na mě prostě moc.