Miláčku, smrdí ti nohy, končíme!

Na začátku byli dva. Ona a on. On se jí nelíbil, ona jeho nezajímala. Ona za sebou měla vztah, který hodně bolel a nechtěla už nikdy tak hnusně naletět. On za sebou měl vztah, který odmítl rozebírat. Neměli se spolu o čem bavit a i přesto se dali do řeči.

Nastala varianta A:

On byl katolík, ona byla katolička, uzavřeli katolický sňatek, měli děti, které pokřtili, ty chodily do katolické školky, pak katolické školy, a když děti uzavřely katolické manželství, poslaly rodiče do katolického domova důchodců a zajistili katolického faráře na pohřeb.

Či nastala varianta B:

On katolík, ona ne. Ona se zamilovala, on řekl „sorry kočko, nejsi katolička. Nech se pokřtít a pak přijď“ Holka celá zblbá šla a nechala se pokřtít. Jenže on ji už nechtěl, protože měla velkej zadek.

Varianta C:

Oba katolíci. Chodili spolu. Měli před svatbou. Na ni přišla krize. Přestala se modlit. On to nepřekousl a rozešli se.

Pak je ještě kupa variant (matikáři použijí kombinatoriku a dají mi vědět, kolik těch variant vlastně je).

A pak je ta, která se stala nám a o kterou se chci ze svého pohledu podělit.

Já nebyla vychovaná ve víře. Pokřtěná jako miminko jo, ale víra? Víte, čemu se tak říká u nás doma? To se pobavíte. Víra je totiž chození do kostela a zachovávání desatera. Pokud do toho člověk montuje nějakého pána Boha, je fanatik a měl by se léčit.

Že je víra o vztahu s Hospodinem a ne o chození tam či onde, jsem pochopila v pubertě. Hospodina do svého života jsem se rozhodla pozvat po matuře. Dodnes se s ním učím žít. Kdepak, neobrátila jsem se čelem vzad, nezačala doma evangelizovat, mlátit biblí jako kladivem a vykřikovat, že bez Boha se žít nedá. Moje pozvání Hospodina do života se projevilo jinak. Začala jsem hledat odpovědi na to, co je důležité. Věděla jsem, že je důležitější zdraví než jachta v Karibiku. Taky jsem věděla, že je důležitější mít kvalitní vztah než kvalitní sex. A spoustu dalšího jsem věděla. Ale začala jsem řešit, jestli je důležité žít s katolíkem. Jestli je důležité chodit v neděli na mši, modlit se aspoň jednou denně, pokřtít děti,…. Asi si dosadíte moje odpovědi, jakožto čerstvé křesťanky.

Jenže pak mi došlo, že být s katolíkem ještě není výhra. Můj tehdejší přítel byl horlivý katolík, ale jak se později ukázalo, jen katolík teoretik. Dovedete si představit, jak bolí, když se s vámi někdo modlí, když vás podporuje, ale jen do doby, než se šprajcnete a odmítnete být vyhřívárna postele? Chápete, co to je, když s ním odmítnete spát a on jde za jinou, ale vás si nechá pro případ, že přijdete k rozumu a sexy prádélku? Tehdy jsem pochopila, že mít katolíka ještě není záruka šťastného manželství.

Do téhle rozpolcené doby přišel člověk, který nebyl ateista, nebyl však ani křesťan, ani muslim ani pohan ani nic jiného. Byl na cestě. Ochotný hledat, naslouchat, uvažovat, diskutovat. Přijímat i dávat.

Uzavřeli jsme manželství. Církevní. Nechal se pokřtít. Bez nátlaku. Z vlastní vůle Ale přišla krize. A co teď? Mám ho opustit? Protože se se mnou nemodlí? Protože chodím do kostela sama? A nebo ho mám dál milovat, jak jsem před Bohem slíbila?

K manželství patří všechno. Bolest i radost. Každá mince má dvě strany a manželství není jen mince, ale celý měšec. Jsou v něm spousty protikladů. Pokusím se nastínit, proč si myslím, že je dobré žít s člověkem a ne jeho křestním listem.

Pro ty, kteří nevědí, jak zní, uvádím zde manželský slib:

Já XY odevzdávám se tobě, ZŽ a přijímám tě za manžela(ku). Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že Tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh, amen.

Když slibuji lásku, není to jen o tom, že budeme zamilovaní. Ale že se budeme milovat. Kde však končí jedno a začíná druhé? Zamilovanost je když chodíte zásadně ruku v ruce, výskáte štěstím mezi padajícím sněhem, nepřítomně koukáte na maturitní písemku, nosíte si dárečky,… láska je když se neštítíte vyprat podělané spodky, protože partner nestihl doběhnout, když znova a znova omýváte hnisající ránu a při tom se neoklepáváte odporem, ale dodáváte sílu, když dovedete po milionté odpustit, když dovedete druhého nasměrovat na dobrou výhybku, když se dovedete doplňovat, pohádat, usmířit, přiznat si chybu atd.

Je super, když zamilovanost přeroste v lásku, která si ponechá rysy zamilovanosti. Ono stojí za houby prát odevzdaně ty trenky a přitom nemít potřebu manželovi dát pod stromeček něco, co ho moc a moc potěší.

Slib úcty je docela oříšek. Slibuji tím, že pro mě budeš vždy člověkem, božím dítětem. Byť ti budou smrdět nohy a byt bude zamořen ponožkami, co jdou za použití kovářského kladiva zlomit. Nebudeš prase, budeš to ty – člověče!

Slibuji-li věrnost, slibuji tím kromě fyzické věrnosti také to, že budu věřit a nebudu lhát, aby se dalo věřit mně. Krásný příklad mi dal kamarád, který se setkal se starším manželským párem. On ji podezíral z nevěry. Po tolika letech jí byl ochotný i odpustit, ale za podmínky, že se přizná. Kamarád tedy šel a tlumočil ženě postoj jejího muže. Ona celá nešťastná řekla: „Když já ho fakt nikdy nepodvedla, jenže to mu nevysvětlím“ Co teď? Když se přizná k něčemu, co neudělala, bude ho bolet, že je podváděn. Když si bude stát na svém, on už jí nebude nikdy věřit, protože se bude cítit obelháván.

Nikdy tě neopustím, ponesu s tebou dobré i zlé až do smrti – tady bych se trochu odchýlila od toho, co do nás kněz hustil na přípravách a dovoluji si vnést vlastní myšlenku: Neopustím tě (neprovdám se za nikoho jiného). Budu s Tebou, když budeš nemocný, když budeš škaredý, hloupý, zbídačený, prostě úplný opak toho, jak Tě vidím teď. Ale budeš-li mlátit naše děti, odstěhuju se. Neříkám, že se provdám jinde, ať z toho života něco mám. Ale budu chránit naše děti a to primárně tak, že budu bydlet jinde. Klidně se o tebe postarám, budu se za tebe modlit, budu ti pomáhat, ale nebudu sdílet stejný byt.

Ať mi k tomu pomáhá Bůh. Myslím si, že bez jeho pomoci to nejde. Žít správně. Denně odpouštět. Denně hledat a ztrácet se. Vydávat se do osobní krajnosti atd.

Manželství dokáže bolet. Holky, znáte to, když jste zamilované, aktivně uklidíte, uděláte skvělou večeři a čekáte, až se váš drahý vrátí z práce. On přijde o tři hodiny později, najezený s těžkým jazykem, protože potkal kamaráda, dali „jedno, dvě“ – slovy dvanáct, u toho se najedli a teď smradlavej, neosprchovanej akorát padne do postele? Já bych vydržela naštvaná pěkně dlouho a nejvíc by mě asi štvalo, že on nechápe, co mě štve.

Manželství rozesmívá. Člověku je ouvej, potřebuje politovat, povzbudit, obejmout a on místo aby řekl „chudinko malá, máš to těžký, neboj, bude líp“ začne děsně falešně zpívat „halí belí, sněhulák spadl, dítě má dudlíka a ty spi“ a u toho vás houpá v náručí jako miminko. Ty tam jsou slzy bolesti. Najednou se zajíkáte smíchy.

Manželství povzbuzuje a dojímá. On vstává do práce, vy ještě spíte. Neváhá znova vyběhnout schody a spící vás políbit. Sice pak bude dobíhat vlak, ale stojí mu to za to. Nevstává se hnedka líp, když víte, že jste pro něj tak krásné a důležité, že se pak klidně požene za vlakem na další zastávku?

Manželství podpírá. Máte tvář zkřivenou porodní bolestí, upocené čelo, okoralé rty a on vám do zblbnutí drží ruku při kontrakcích, omývá pusu vodou, vyměňuje zakrvácené prádlo, podpírá mokrou hlavu….

Kluci si laskavě dosadí, jaké to je s náma holkama

Manželství toho umí moc. Krásného i těžkého.

Ze svého pohledu můžu říct, že je jedno, jestli je to manželství s katolíkem nebo ne. Podstatné je, jestli jste ochotní se tolerovat, podporovat, milovat a ctít. Když jsme s mým manželem začínali víc kamarádit a začínalo to růst dál, měla jsem strach, že o něj přijdu, když si vzpomenu na svoje „otázky“, co jsem psala výše ohledně dětí, půstu, mší, sexu,… Vložila jsem ale všechno na jednu kartu a jednoho dne mu řekla: „Víš, hodně mi na tobě záleží. Mám Tě moc ráda. Zatím nedokážu říct, že Tě miluju, protože to tak necítím, ale věřím, že i k tomu časem dojde. Počítej ale s jednou věcí. Do postele mě nedostaneš“ Zaskočila jsem ho. Ale on mě asi víc. Nechal si totiž můj postoj vysvětlit. Nerozmlouval mi to, ale diskutoval o tom, co mu nebylo jasné. A světe div se – rozhodl se to akceptovat. To byl prvotní impuls, který mi dovolil jej milovat. Dovedete si to představit, jaké to je, když jsem si ještě nedávno připadala jako něco podřadného? Když jsem najednou před tímhle člověkem stála já Jana a ne já kuchařka, podložka, ozdoba na ples? Když se mě rozhodl přijmout i s mým přesvědčením, vrtochy, náladami a když se tohle všechno rozhodl trpělivě snášet? Víte, co to je, když mám doma muže, který mě vyslechne, který uzná svoji chybu, který poukáže na moji, který vychovává našeho syna, který mě chytí za ruku když se modlím a to jediné, co po mě chce, je, abych nenutila do víry jeho, když on sám nechce? Stejně jako on mi moji víru nebere a nebrání mi vést ke Kristu našeho syna, nemohu jej já nutit do něčeho, co je proti jeho vůli. Takový muž je pro ženu požehnáním, ať už je věřící nebo není. To, že on sám nevěří mi vůbec nebrání se za něj modlit, žít denně svůj slib, každým okamžikem lásku dávat i přijímat. A stejně tak nic nebrání jemu, aby mi zachovával lásku, úctu a věrnost, nikdy mě neopustil….

Tím nepopírám, že manželství lidí stejného vyznání má taky něco do sebe. Už třeba to, že se můžete společně modlit, což mi v mém vztahu chybí, ale co už. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné :-)

Manželství je krásný závazek. Ale nesmí být uzavřené z rozumu. Pak bychom se mohli dostat třeba k variantě A nebo nějaké jiné (kterou jsem možná ani nepopsala) a celej život může stát za houby. Je blbost brát se, protože nám už bylo dvacet, protože jsme spolu 5 let, protože si ostatní myslí, že je na čase. Jen my sami jsme schopní určit, kdy máme odvahu jít do tak těžkého závazku. A věřte, že není proč se bát, když se dovedete vzájemně podpořit, podepřít, oprášit a jít stejnou cestou. Buďte tak hodní a myslete na to :-)